Petrov a Špilberk. Dvě nepřehlédnutelné dominanty vévodící
siluetě města jsou vepsány i do historie sbírání a kouření dýmek v Brně.
Musíme se ale ve vzpomínkách vrátit do roku 1974.
Zatímco ve sklepeních a kasematech pobíhají toliko hlodavci
a pevnost Špilberk bude čekat ještě dlouhých třiadvacet let na vznik
dýmkařského klubu téhož jména, v sousedství katedrály svatého Petra
nalézá útočiště Pipe Club Brno.
Ulička zvaná Petrov těsně obklopuje chrám, po její vnější straně stojí řada budov v různém stupni zchátralosti. Zde, v klubovně Obvodního kulturního a vzdělávacího střediska v čísle popisném 5, se každou středu scházejí členové původně vysokoškolského, nyní již městského Pipe Clubu. Ulička je to úzká, když po skončení pravidelné středeční schůzky kuřáci dýmek vycházejí na čerstvý vzduch, leckterému se z náhlé změny ovzduší zatočí hlava a je rád, že se může opřít o masivní zdivo katedrály.
Přirovnáme-li osudy klubu sběratelů dýmek k lidskému životu, Pipe Club Brno prožívá ve svých dvou letech pubertu. Plný mladistvého elánu se začíná rozhlížet po svých vrstevnících, se kterými by se mohl poměřit a nesměle se snaží navazovat kontakty. Bylo tedy rozhodnuto: Pipe Club Brno uspořádá soutěž v pomalém kouření dýmky s celostátní účastí. Vhodných partií v oné pionýrské době mnoho nebylo. Pro pražský Pipe Club zřejmě bylo provinční městečko kdesi na východě příliš bezvýznamné, o poděbradském klubu tehdy v Brně nikdo neslyšel, a tak jsme byli rádi, že pozvání přijalo několik členů tehdy mladého PC Ostrava a PC Český Těšín.
Vánoční soutěž měla být premiérou svého druhu, a tak se nic nesmělo ponechat náhodě. Monumentalita svatopetrské katedrály těsně sousedící s naší klubovnou důstojně korespondovala s významem první dýmkařské soutěže v Brně.
Tady poněkud odbočím: loni v létě jsem se byl na Petrově podívat
a mám pro všechny dobrou zprávu: památná budova čp.5 má novou fasádu
a mezi vchodem a oknem je 128 cm volného místa!
Pokud by se tedy město, případně brněnské biskupství, kterému dnes objekt patří,
zde rozhodlo umístit pamětní desku, místa je dost.
Jak je vidět na dochovaném rozpisu úkolů, do příprav se musela zapojit většina členů klubu. Navážení soutěžního tabáku Amfora Regular do třígramových porcí dostal za úkol Pavel Schovánek, který coby pracovník zkušebny drahých kovů měl přístup k laboratorním vahám s certifikací státní zkušebny a s přesností tuším 0,0005 g, což jsme po kratší diskusi uznali jako vyhovující potřebám regulérnosti soutěže.
Tabák se podobně jako mnoho jiného zboží tenkrát nekupoval, ale sháněl. V trafikách jsme mohli vybírat jen z několika značek převážně tuzemské provenience, jako byly lulkové tabáky Kapitán, Pikant či Taras Bulba. Většina členů klubu si obvykle ze zvědavosti jeden či dva balíčky koupili, ochutnali a pak odložili do sklepa pro případ války nebo hospodářské krize. Kvalitní tabák byl dostupný pouze ve specializovaných prodejnách podniku Tuzex, ve kterých se platilo devizovými korunami vydávanými formou poukázek zvaných bony. Legálně se toto oběživo koupit nedalo a pouliční směnárníci - veksláci - se teprve připravovali na své budoucí povolání ve školních lavicích. Naštěstí v Brně studoval dostatek cizinců z tehdy spřátelených lidově-demokraticko-arabských zemí, kterým náš stát proměňoval petrodolary zasílané jejich tatínky za tuzexové koruny. Bylo tedy nutno kontaktovat v menze vhodného studenta orientálního zevnějšku. Následující procedura nepostrádala nádech konspirace. Do zahraničního křídla vysokoškolských kolejí jsme vcházeli odděleně, jako že se neznáme. Cestou po chodbě arabský kolega jakoby náhodou vyklepával jakýsi signál na určité dveře, pak mne zavedl do pokoje a vytratil se. Vzápětí nakoukl jiný jeho souvěrec, chvíli si mě zkoumavě prohlížel a pak se zeptal, kolik těch bonů chci. Po několika minutách pak konečně přišel úpně jiný Arab, rovněž s ručníkem na hlavě a hlavně s kýženým oběživem. Transakce se mohla uzavřít, zbývalo už jen vystát frontu v prodejně Tuzexu a vyhlédnuté ceny, vkusně naaranžované na staré školní lavici vylepšené vypůjčeným ubrusem, byly připraveny motivovat soutěžící.
Občerstvení představovaly pověstné Bozděchovy chlebíčky a jednohubky, vyznačující se tím, že nikdo (ani on sám) nebyl přesně schopen identifikovat všechny použité ingredience. Svým tvrzením, že se mezi nimi nenajdou dva shodné exempláře, Bobo úspěšně čelil všem zákonům kombinatoriky.
Tři naši členové, Vítězslav Dudák, Josef Sinajský a Jiří Smerdul, tenkrát profesionálně pracovali u městských hasičů, takže protipožární zabezpečení akce bylo víc než dostatečné. Od plánované tomboly jsme nakonec pod vlivem kteréhosi českého filmu upustili.
Za povšimnutí stojí časový harmonogram večera, kdy na vlastní soutěž bylo optimisticky rezervováno 90 minut. Dnešní ostřílení borci by se takovým podceněním svých schopností nejspíš cítili uraženi, musíme si ale uvědomit, že v roce 1974 žádné zkušenosti z podobných soutěží nebyly.
Organizace první dýmkařské soutěže byla srovnatelná snad jen s organizací velkých bankovních loupeží, jak je známe z amerických filmů. Díky dychtivé a obětavé činnosti všech členů klubu nakonec všechno klaplo, a tak 18.prosince 1974 krátce po půl osmé večer první škrtnutí soutěžními zápalkami zahájilo Vánoční setkání PC Brno. Všímavý pozorovatel by možná zaznamenal jistou nervozitu v jinak pokerových tvářích kuřáků dýmky. Samozřejmě jsme již předtím měli vyzkoušeno kouření na výdrž nanečisto v klidu domova, ale kdo se někdy podobného klání zúčastnil mi dá za pravdu, že atmosféra na oficiální soutěži je nenapodobitelná.
Po pětašedesáti minutách již bylo o vítězi rozhodnuto, shromáždili jsme se kolem protagonisty večera Jardy Plška, kibicovali stav popela v jeho dýmce a snažili se odkoukat know how. Druhý v pořadí, dnes již nežijící Mirek Hanák, si asi pod vlivem stříbrné medaile Brno oblíbil, takže se svým synem Svatoplukem navštívili četná naše další setkání a když později začal vyrábět své pověstné hanačky s vyraženým monogramem MH, měl v PC Brno zaručený odbyt.
Za pozornost ve výsledkové listině stojí nepříliš chvalitebný debut Luboše Činky. Jeho strmá kariéra od brněnského fiaska v roce 1974 až k metě nejvyšší, 1. místu na mistrovství světa v Anglii o čtvrtstoletí později, budiž povzbuzením všem těm nezkušeným soutěžícím, kteří nezvládnou spolehlivé zapálení a vypadávají v prvních minutách závodu. Díky dr.Činkovi jsme tedy mohli světu ukázat, co dokáží "zlaté české ručičky", je-li snaha zvítězit podložena houževnatou prací a poctivým dlouholetým tréninkem.
Povzbuzen vydařenou premiérou a kladnými ohlasy začal Pipe Club Brno v průběhu let pořádat další soutěže, tentokrát už s mezinárodní účastí polských kolegů ze Słupska či se zástupcem holandské firmy Douwe Egberts panem Venemou. Komorněji laděná setkání sběratelů dýmek ve zjihlé adventní době, kdy venku údajně vrcholilo předvánoční uklízení a nakupování, si však zachovala své kouzlo. Vánoční soutěže se postupem času staly v klubu tradicí a v podstatě přetrvávají dodnes, byť v poněkud okázalejší podobě mistrovství Grand Prix Brno.
Pavel Šrubař, Vítkov 2004