Je tomu již přes třicet let, kdy se v suterénu vysokoškolských kolejí na Leninově třídě 88 (dnes Kounicova) v Brně poprvé sešlo několik studentů, které spojovala zvláštní záliba - sbírání a kouření dýmek. Začlo to nenápadným papírkem přilepeným na dveřích menzy, který zval zájemce na středu 19. dubna 1972 v 19 hodin do takzvaného Psí klubu. Autorem letáčku byl student třetího ročníku brněnské techniky Milan Duzbaba.
Tehdy už jsem věděl, že nejsem jediný podivín, který kouří fajfku,
občas se dali o přestávce mezi přednáškami zahlédnout kolegové
s všelijakými bizardnostmi v ústech. A pokud člověk procházel
dlouhou kolejní chodbou, setkával se s širokou paletou pachů
pronikajících pod špatně těsnícími dveřmi, při troše štěstí
se občas dalo ve směsici kouře z levných cigaret a připálených
bramboráků narazit na kultivovanou vůni holandského tabáku Troost
nebo McBarensovy Skotské směsi. V nevlídném prostředí ubytoven
to působilo jako maminčino pohlazení.
Sešlo se nás tenkrát pět: Milan Duzbaba, František Šťourač, Milan Kyselovský,
Pavel Šrubař, Jindřich Schüler.
V odrbaných džínách a s levnými prosečskými dýmkami jsem si
připadal jako Zilvar z chudobince, hned na začátku ale Milan přišel
s návrhem, že se budeme na schůzky Pipe Clubu společensky oblékat.
O příštím víkendu jsem tedy k nemalému překvapení rodičů vezl
do Brna maturitní oblek i s kravatou.
Oficiální zahájení činnosti brněnského Pipe Clubu jsme naplánovali na 10. května 1972. Hutná vůně vanoucí ze suterénu a rádobydůstojný charakter klubových setkání brzy přilákal další zájemce, takže naše řady zakrátko posílili Jirka Penc, Dascedžengin Dansranžao zvaný "Žán", Lubomír "Bobo" Bozděch, Zoltán "Šamo" Balázs, Bohumil Siegel, Jaroslav Kalinec, Karel Novotný, Alois Fiala, Igor Macášek, Lubomír Činka, po prázdninách pak přišli ještě Josef "Joko" Stanislav, Josef Sinajský, Vítězslav Dudák, Jiří Smerdul, Jiří Maňoušek, Lubomír Kuda.
Dýmkaři se od samého počátku scházeli každou středu, což mělo
dobrý důvod. Zatímco v poklidném přítmí Psí klubu
(Psí je řecké písmeno, s kynologií nemělo toto místo nic společného)
bylo slyšet jen pukání z fajfek a jemný praskot tabáku,
sporadicky narušované hlubokými filosofickými moudry, o patro výš
panovala zcela jiná atmosféra.
V konkurenčním K-klubu se studenti spolu s brněnskými dívkami,
které nedbaly varování svých matek, scházeli na akcích eufemisticky
nazývaných "Taneční středy".
Podle svého postoje k vymezení středečních schůzek dýmkařů jakožto protipólu
k nevázaným rejům v K-klubu se osazenstvo Pipe Clubu rozdělovalo
do tří názorových proudů:
Studenti z vyšších ročníků souhlasili se středou, neboť se
již cítili stereotypem bývalých středečních večerů a nocí poněkud
přesyceni a toužili po hodnotnějších vztazích a zážitcích.
Druhá skupina, do níž jsem patřil i já, také souhlasila se středou,
neboť se akcí s děvčaty beztak nezúčastňovali kvůli vrozené ostýchavosti,
případně z nedostatku financí.
Do třetí skupiny patřili postarší kuřáci jako Bozděch a Kuda,
kteří již měli své rodiny, našim starostem se jen usmívali
a proti středě nic nenamítali.
Zpočátku se dokonce objevovaly snahy začlenit zákaz vstupu žen do klubových stanov, aby poklidný ráz klubu nebyl tímto elementem narušován. Toto politicky nekorektní pravidlo bylo v pozdějších letech zmírněno. Ostatně ženy se mezi nás nikdy příliš nehrnuly a nezdá se, že by tím nějak trpěly. Tehdejší doba ovšem zdaleka politicky korektní nebyla. Normalizační režim nebyl nijak nakloněn živelnému sdružování občanů a zvláště studentstva v nějakých podezřelých klubech s nejasným ideovým zaměřením. Ve skutečnosti byl ale Pipe Club Brno politicky indiferentní. Pokud by snad někdo mohl být označen jako disident, pak nejspíš proto, že kouřil ostrou Latakii místo jemných cavendish tabáků, které preferovala většina ostatních. Politiku jsme přecházeli opovržlivým mlčením.
Užitečnou úlitbou kolektivismu doby bylo všeobecné vzájemné tykání
členů klubu bez ohledu na věk či počet dýmek ve sbírce a pak také
zavedení klubových průkazů
vyrobených Pavlem Holohlavským z České Třebové.
Přestože byly vytištěny pokoutně formou samizdatu a opatřeny
razítkem, které vypadalo (a snad i bylo) jako z brambory,
členové klubu nebydlící na vysokoškolských kolejích se jimi legitimovali
zkoprnělým vrátným a každou středu úspěšně pronikali do areálu.
Idyla bohužel netrvala dlouho, pro vedení kolejí a menz zřejmě byla nezávislá klubová činnost trnem v oku a tak jsme kožená křesla vysokoškolského klubu po roce vyměnili za dřevěné židle Obvodního kulturního a vzdělávacího střediska na Křídlovické ulici. Jednomu z našich členů se totiž podařilo přesvědčit vedení OKVS, že naše činnost je také kulturní a vzdělávací. Zatímco ve středu dopoledne se na Křídlovické učily mladé maminky paličkovat krajky, ve večerních hodinách jsme nastupovali my, řádně po maminách vyvětrali a začali provozovat klubovou činnost. Ostatně s tím vzděláváním to nebyla tak docela nepravda, za první rok v klubu jsem se dozvěděl o výrobě dýmek a zpracování tabáku mnoho zajímavých informací, dostávali jsme i odbornou literaturu a propagační materiály ze zahraničí a taky moje sbírka se začala rozrůstat.
Klubovna na Křídlovické byla druhou zastávkou v dlouhé anabázi
brněnského Pipe Clubu. Jen v prvních čtyřech letech jsme postupně
prošli celou řadou štací - restaurace Perla, U tří kohoutů, Bellevue,
hotel Grand, středisko OKVS na Petrově, závodní klub ROH
Pozemních staveb Brno na Josefské ulici, později následovala
Botanická, Mečová a další.
Když tak přemýšlím, co nutilo dospělé lidi v období normalizačního
socialismu, aby dobrovolně platili klubové příspěvky, každý týden
si uvazovali motýlka či kravatu, pečlivě vybírali do kufříku dýmky vhodné
pro klubový večer a pak se trmáceli přes celé město, bylo to nejspíš
tím, že klub dýmkařů představoval jakousi
oázu normálnosti v nenormální době.
Kouření dýmky samozřejmě není nezbytným ani postačujícím příznakem
dobrého člověka, ale já jsem se díky tomu seznámil se spoustou
zajímavých lidí z Československa i z ciziny
a počet dobrých přátel mezi nimi vysoce převyšuje obvyklý průměr.
Na rozdíl od komunistického režimu Pipe Club Brno přežil rok 2000,
stále se schází (v Poslaneckém klubu na Mečové ulici), občas pořádá
soutěže, slavnostní setkání, návštěvy zahraničních klubů, vysílá
delegáty na mezinárodní soutěže.
Zákládající členové se po dostudování rozprchli po republice, ale duch
sounáležitosti přetrvává a rádi se příležitostně v Brně
v klubu zastavujeme - je to tak trochu jako bychom se vraceli domů.
Pavel Šrubař, Vítkov 2002